Skrze nástroje do vesmíru. Mono zahráli na Flédě
Když v lese spadne strom a nikdo tam není, udělá to nějaký zvuk? A když bychom nestáli v sále brněnské Flédy, budou znít Mono stále stejně impozantně? To jsou naprosto logické otázky ve chvíli, kdy už se blíží konec setu japonského post-rockového jednorožce a ani jeden ze čtyř členů kapely na sobě nedal ani v nejmenším znát, že vnímá tleskající publikum nebo jakýkoliv jiný střípek okolního světa.
Přestože by set Mono pravděpodobně zazněl se stejnou silou, i kdyby v okolí nebyl nikdo, kdo by ho slyšel, kapela na Flédě samozřejmě nejen hrála, ale také poslouchala. A skromné závěrečné poděkování za podporu nakonec vydalo za tisíc a jedno slovo. A dalších tisíc nevyslovených slov předal čtvrthodinový přídavek v podobě skladby Com(?). A jestli podmanivá post-rocková gradace někoho z publika doposud nestrhla, nyní už opravdu nešlo odolat. Hlučný závěr a hra na kytaru pomocí zubů ukázali, že Mono mají po více než dvaceti letech stále obrovský zápal. To ostatně potvrdilo zatím poslední album kapely Pilgrimage of the Soul, pod jehož vlajkou nyní japonská kapela do Evropy vyrazila.
Koncert Mono je v něčem stejný, jako kterýkoliv jiný post-rockový set. Tišší momenty postupně sílí a gradují do euforických závěrů a z kytar se během skladeb do uší posluchačů linou místo zřetelných riffů těžko popsatelné a neustále se měnící zvukové formace. Pocit nekonečného pohybu a přelévání se zvukových vln pak podivně kontrastuje se statickým rozestavěním členů kapely na pódiu, a s ubíhajícím časem čím dál silněji pobízí k houpavým pohybům masu posluchačů.
Členové Mono působí během koncertu jako soustředěné médium, skrze které proudí ven hudba z neznámých končin vesmíru. Srostlí se svými nástroji vytváří hudbu s puncem mistrovství. Ačkoliv klidné momenty nikam nespěchají, tak rozhodně nenudí, zatímco pomalu budují základy pro monumentální, extatické závěry. A monumentální, extatické závěry přicházejí na setinu vteřiny přesně vždy v ten nejlepší možný moment. Zavrtávají se hluboko do hlav a vytahují vnímání posluchačů někam do těch neznámých dalekých končin.
Ony klidnější momenty si po koncertu sice nejde vybavit. Zůstává po nich ale pocit naprostého pochopení pro to, že bez nich by cesta za zážitkem z dílny Mono nebyla úplná. Kouzlo dobrého post-rocku.
Hudba holandských předskokanů GGGOLDDD je ve způsobu předání emocí o poznání přímočařejší a leckdy jde o téměř fyzicky nepříjemný zážitek. Ne, že by snad GGGOLDDD hráli špatně, ale zhudebněné trauma způsobené sexuálním násilím představuje silný tlak na smysly samo o sobě.
A ještě o stupeň silnější je ve chvíli, kdy o něm z pódia zpívá oběť samotná – zatímco její zvláštní, podivně bezduché taneční pohyby doplňuje agresivní blikání stroboskopu. Milena Eva ma na pódiu i v hudbě kapely výsadní postavení. Nástroje vytváří strojově podmanivý doprovod jejího výrazného zpěvu, a celkový dojem ze setu GGGOLDDD je zvláštně primální. Se snovými Mono to vytváří zajímavý kontrast, který dokresluje kulisu originálního večera.
FOTO: Mizuki Nakeshu