Poloprázdnou Sibiř vyplnil křik a emo-hardcorová melancholie
"I need resistance, I need the distance I am addicted, to sleep and sickness!" I Saw Daylight jsou jedna emo-hardcorová hymna za druhou. A já o tom neměl tušení, dokud se na brněnské Sibiři nepostavili přímo přede mně. Jejich pojetí mnohdy už vyprázdněnýho žánru je upřímný, autentický a skvěle podaný. Na kapelu se celý set šklebím od ucha ucha k uchu a když ne, křičím texty, který neznám.
Když vzpomenu na počet návštěvníků brněnské zastávky společné tour německých I Saw Daylight a domácích Lighthouse Keeper, mám nutkání napsat, že nechápu, proč nedorazilo více lidí. Ale buďme k sobě upřímní. Kdo má dneska čas nechat si lámat srdce emo-hardcorem, a tím spíš v úterý.
Z pohledu kapel mi to ale přesto je trochu líto - tím spíš, když si každá v poloprázdném sále pořádně vylila srdíčka a předvedla skvělý set.
Headlineři I Saw Daylight si mě naprosto omotávají kolem prstu. Tahle pětice je hudebně přesně mým šálkem kávy - řev obstarává nejen zpěvák, ale v podstatě každý z kapely, a melodie, které se s křikem prolínají, jsou tak akorát melancholické. Kapela navíc naplno disponuje tím, co mě vždycky strašně baví - uvěřitelnou vzájemnou interakcí a to jak mezi sebou tak s publikem. Celý set díky tomu působí strašně příjemně a vtahuje posluchače hluboko do svých hlubin. Jako kdybyste poslouchali kamarády.
No a pět hlasů, který bez jedinýho mikrofonu křičí z plných plic bolavý fráze? To je nejsladší třešnička na dortu.
Zahanbit se ale nenechávají ani domácí spolutourující Lighthouse Keeper. Jejich koncepční EP Lover, Liar, Killer, Thief patří mezi to nejzajímavější z letošní úrody domácích nahrávek a už na Summer Punk Party jsem se přesvědčil, že kapela umí svou kreativitu přetavit i do živých setů. Nejinak je tomu i na Sibiři.
Frontman Oli brouzdá jako paprsek světla z majáku mezi útesy, které představují jednotliví návštěvníci, a svým charakteristickým křikem předává příběhy jednotlivých skladeb. Záda mu při tom kryjí silné melodie a schopnost jeho spoluhráčů vybudovat silnou atmosféru. I oni dávají do setu všechno, přestože jim to dnešní publikum nemůže dostatečně vrátit.
Večer otevírají brněnští Izurewara, kteří svým setem vylévají nejen Do ksichtu všem homofobům svoji zlost a frustrace. Zvuk izurewary umí pořádně zatahat za uši a chvílemi zní, jako když o sebe drhnou dvě kokový desky. A ať to zní jakkoliv, je to myšleno jako pochvala - ta intenzita má něco do sebe. Izurewara na prvním postu samozřejmě nejvíc doplácí na malou návštěvnost - přinejmenším frontman Loyd, zvyklý s mikrofonem pobíhat mezi návštěvníky, musel v mezerách mezi nimi během setu naběhat slušnou vzdálenost. Živelnosti mají naštěstí kluci na rozdávání.